Fotošálek se dostal na „kraj“. Ani ne na pokraj svých možností, ani na okraj společnosti, byť to možná některé street foto naznačují. Stala se mnohem lepší věc, ve spolupráci s Libereckým krajem vystavujeme v termínu 2. – 31. srpna ve výstavní síni vestibulu Krajského úřadu. Výstavu je možné navštívit v pracovní dny 8.00 – 17.00, pondělí a středa do 18.00, v pátek do 16.00. Zde několik fotografií z vernisáže:
Martin Votava doporučuje:
Ve vestibulu krajského úřadu vystavuje Petr Šimr 70 černobílých fotografií jejichž společným námětem je život v Libereckých ulicích v časovém období uběhlých cca čtyřiceti let. Mimoto je tam i milá připomínka dvou již zesnulých libereckých fotografů Rudy Mužáka a Ladislava Postupy. Výstava bude přístup-ná do konce května. Dne 15.května se uskuteční komentovaná prohlídka za účasti autora. Komentář fotograf Jiří Jiroušek, hudba blues formace Pohromadě na přehradě.
Piećdziesiatka w blysku flesza/Padesátka v záři blesku
Stejnojmenná výstava Tadeusze Bilozora (1945, tehdy ještě polský Lvov) měla vernisáž 28.4. v jelenohorské Galerii N.
Tadeusz Bilozor je nejen fotograf, ale i organizátor soutěží a Plenerů, což jsou vícedenní setkání fotografů krajinářů zejména (ale nejen) v Krkonoších. Výčet fotografických společností, kterých je členem, medailí, diplomů a četných uznání za zásluhy o polskou fotografii, by byl sám o sobě velmi dlouhý.
Padesátka v názvu aktuální výstavy značí, že jde o jakýsi souhrn předchozích čtyřiceti devíti individuálních výstav. Pokud bychom chtěli přičíst i společné výstavy, na kterých se podílel, museli bychom přidat dalších tři sta padesát osm počinů. Vystavoval nejen v rodném Polsku, ale i v Bulharsku, České republice, Japonsku, Litvě, Německu, Rusku a USA. Některé snímky vystavené nyní v Galerii N jsme měli možnost vidět například v jabloneckém Eurocentru nebo v turnovském muzeu.
V průvodním textu k výstavě je uvedeno, že oblíbenými tématy jsou krkonošské krajiny, architektura, reportáže a sakrální dokumenty.
Jak sám o sobě říká, kromě krajin je milovníkem detailu. Poetiku detailu tak nachází nejen u relativně „běžných“ automobilových oldtimerů, ale třeba na částech strojů v staré elektrárně. Pro Čechy ne zcela běžný soubor Štoly jsem již viděl a stále ho považuji za zajímavý. Nejde o snímky z hornického prostředí, jak by se mohlo zdát, ale o detaily součástí liturgického oblečení. Vzhledem k bohatému zdobení štol výšivkou tak vznikly zajímavé snímky.
Jakýmsi centrem výstavy (a to nejen umístěním) je soubor z kurzu malby ikon. Je to poměrně čerstvý cyklus. Vznikl před necelým rokem, když se Tadeusz zúčastnil tohoto týdenního kurzu. Nevím vlastně, zda se chtěl naučit malovat ikony, ale jako fotografovi mu to nedalo a objektivem sledoval, jak pod rukama frekventantů jednotlivé obrazy vznikaly. Sám říká, že ho lákalo opustit detail a vytvořit reportáž o kurzu. Za sebe musím říci, že jsem rád, že se ve svém souboru od detailu nedokázal zcela oprostit. Vznikl tak poměrně intimní pohled na snažení kurzantů.
Na bilancující výstavě pochopitelně nemohly chybět ani Tadeuszovy milované Krkonoše. V této části výstavy divák najde mlžné pohledy na horské chalupy i dramatické kompozice mechovitých kmenů. Mezi nimi mne však zaujala velice prostá (až minimalistická) fotografie vodní hladiny pokryté spadaným listím, ze které ční jediný kámen. Ze snímku vyzařuje poklid krajiny zvolna se chystající k zimnímu spánku.
Celkově lze říci, že v době, která přináší množství snímků zobrazujících negativa současnosti, působí fotografie Tadeusze Bilozora jako pohlazení po znepokojované duši. A tak nezbývá, než Tadeuszovi pogratulovat k padesáté samostané výstavě. Nám divákům pak lze přát ještě mnoho jeho fotografií.
„Nemůžete dobře fotit narkomana, pokud jste sám nebyl narkoman a nemáte ponětí, v čem a kam ten člověk jede.“ Antonín Kratochvíl
Tak už mám nějaký čas FOTO 31. Velmi souzním s hodnocením World Press Photo 2017 v stejnojmenném článku Petra Vilguse. Pochopitelně nutno pogratulovat Michaelu Hankemu za druhé místo v kategorii Sport. Z jeho souboru, který vznikl na turnaji mladých šachistů, je v čísle zveřejněna jedna fotografie. Šachisty máme za klidné, přemýšlivě zahloubané. Z Hankeho mladého soutěžícího přirozená emoce cáká na všechny strany. Ovšem to je emoce, řekněme, humánní. Úvodní část článku je ovšem ku WPP kritická ke kultu násilí a „akčnímu pornu“ a Petr Vilgus volá, podle mne oprávněně, po propagaci i pozitivnich stránek bytí. Velmi mne potěšilo, redakce nezveřejnila vítězný snímek, respektive zveřejnila jiný Ozbilicův snímek z oné vernisáže. Líbí se mi úvodní snímek k článku Martiny Grmolenské O jelenu, krakatici a magickém oku. Musím říci, že ostatní zveřejněné fotografie Simena Johana, o kterém Grmolenská mluví, nejsou můj šálek čaje. Zaujal mne bonmot: lenost je matkou všech nápadů a zahálka kolébkou kreativity, který použil Radek Kalhous v rozhovoru A pak vás osloví Time,který s ním vedl Tomáš |Hlíva. Za přečtení stojí i Portrét amerického gangstera o tom, jak tohoto muže fotil Antonín Kratochvíl. Dopravní prostředek ze šlamastyky je rozhovor s Libuší Jarcovjákovou. Snad je to díky její první autorské monografii Černé roky, že se v poslední době s jejím jménem setkávám často, zatímco ještě nedávno jsem je neznal. To pochopitelně není vše, s čím se v posledním čísle magazínu Foto můžete setkat. Tak si ho někde prolistujte.
F: Říkáš o sobě, že nejsi fotograf. Přitom fotíš kolem deseti let, vystavuješ, dokonce o některých fotografiích sám říkáš, že jsi s nimi spokojen. Tak proč ?
IB: Těch důvodů je víc. Ale snad dva jsou hlavní. Když člověk nějaký čas fotí, něco se mu prostě povést musí. To ale není důvod hned propadnout pocitu, že mám řidičák na zeměkouli. Jsem samouk a znám své mezery v teorii a technice fotografického procesu. Třeba neumím promýšlet snímek dopředu. Ve své profesi i mimoprofesních aktivitách hodně dám na intuici. Jdu někde s aparátem, vidím cosi, co mne zaujme, tak fotím. Respektive teď vzniká první soubor, řekněme, inscenovaných fotografií. Jestli se podaří, je ve hvězdách. Druhý důvod je v tom, že rád jdu svojí cestou. Dnes každý, kdo má aparát a udělá tři snímky, si na facebook dává Phoptographer, umělec a podobně. Necítím se na to, abych se rovnal s Koudelkou, Hankem, Cudlínem, Šibíkem nebo i řadou libereckých fotografů, kterých si vážím. No a zařadit se do množiny tvůrců srágor, kteří sami sebe považují za mistry fotografie se mi taky nechce.
F: V poslední době začínáš používat černobílou fotografii. Jsi syt barvy?
IB: Ale vůbec ne. A už vůbec v tom není snaha: je to blbé, tak to dám do černobílého formátu a je z toho umění.Možná to není dobře, ale fotím primárně v barvě. Pak teprve zvažuji, co nechám barevné a co ne. Konečně jsem se odhodlal užívat RAW, takže ten převod je k snímkům šetrnější, než JPG. První velký černobílý soubor vznikl loni, když mi parta ochotníků umožnila, abych byl na zkouškách a objektivem zaznamenal zrod jejich představení. To byla zajímavá, i když docela náročná práce. Ve výsledku jsem cítil barvu u dokumentu jako rušivý element. Naopak z třítýdenní cesty Finskem většina snímků zůstala v barvě a pouze to, co by se dalo s jistou dávnou odvahy označit jako streetfoto, je černobílé. Miluji poutě, jarmarky, cirkus. K tomu určitá barevnost, až kýčovitá pestrost, patří. Takže i když z takových akcí mám snímky, které by šlo řadit mezi street, zvažuji co odbarvit a čemu barvu ponechat.
F:Změnil se ti pohled na fotografii za ta léta, co se jí věnuješ?
IB: Pochopitelně. Jako konzumentovi fotografie se mi spíš pouze rozšířil obzor. Příkladně se mi pořád líbí Migrant mother Dorotei Lange. Ale protože jsem dozvěděl něco víc o projektu FSA, který probíhal v USA v letech 1935-43, objevil jsem snímky Arthura Rothsteina, Jacka Delanoa nebo Roye Strykera a dalších z tohoto projektu, které jsou pro mne stejně působivé. Pokud bych měl odpovědět jako ten, který fotí, pak ta změna je výraznější. Předně jsem pochopil, že vnímání fotografie je velice individuální. Mnohdy je na výstavě jako např Prague Photo ceněn snímek, který by v běžném fotoklubu třeba vůbec neprošel. Některá pravidla či dogmata fotografické teorie dnes jakoby ustupovala do pozadí. Pak jsem pochopil, že věčný spor mezi technickou dokonalostí a výpovědní hodnotou fotky jde po sinusoidě. Jednou je upřednostňováno to, podruhé ono. Těch změn ve vnímání média fotografie je víc. Výsledek je ale povzbuzující. Míň se za své snímky stydím.
Pes na historické fotografii 1839 – 1918
Expozice představí přes stovku jedinečných originálů fotografií z celého světa a dalších artefaktů, ilustrujících souběžný vývoj kynologie a fotografických technik v období od doby vzniku fotografie do konce 1. světové války.
Výstava potrvá od 23.2.2017 do 28.5.2017.
U příležitosti výstavy je v limitovaném nákladu vydána stejnojmenná publikace, která je od 23.2. v prodeji pouze přímo v muzeu, nebo stejně jako reprodukce vystavených fotografií v e-shopu Altercan. Kniha nebude uvolněna do běžné prodejní sítě.
Liberecký fotograf Šimon Pikous vystavuje v ostravském divadle Arena svůj soubor Kunstkammer. Šimon je vyučený fotograf, absolvent opavského Institutu tvůrčí fotografie, je fotografem na volné noze, učí na několika školách, je duší jednoho z libereckých fotospolků který si říká 7.65. V roce 2016 zvítězil v jedné z kategorií Czech Pres Photo portrétem judisty Krpálka. Ve volné tvorbě je velmi osobitý a ne vždy je snadné si k jeho souborům najít vztah. V žádném případě ale nepropadá módnímu klišé a jde si svou cestou.
Koudelka je český fotograf, který je členem prestižní agentury Magnum. Fotografie jeho projektu The Wall (Zeď) vystavovala před časem galerie DOX. Nyní přichází do kin dokumentární film o vzniku těchto snímků. Na uvedené adrese by měla být k mání oficiální upoutávka a seznam projekcí. Ta v libereckém kinu Varšava bude 28.2.2017.
V devátém čísle Týdeníku Rozhlas se zamýšlí komentátor ČRo Radko Kubičko nad výsledky soutěže World Press Photo.
Respektive nad prvním místem v hlavní kategorii, které obsadil turecký fotograf Ozbilici snímkem vraha ruského velvyslance v Turecku stojícího nad obětí. Kubičko není první, kdo se zamýšlí nad etikou novinářské fotografie. Zmiňuje i další kontroverzní snímky. Fournierův snímek umírající dívěnky zavalené troskami po zemětřesní v Kolumbii a Carterův snímek podvyživeného afrického děcka, které pozoruje sup, či Hansenův snímek z pohřbu palestinského děcka. Ta vzbudila diskuzi o to větší, že pro větší efekt prošla zjevným procesem popstprodukce.
Etické dilema podobných snímků jen podtrhuje Carterova sebevražda, kterou spáchal v návaznosti na zmíněnou fotografii. Ve svých úvahách Kubičko odkazuje i na Jana Šibíka, jehož výstavu Deset let recenzuje TR o patnáct stran dále. Sám Šibík se v řadě rozhovorů zamýšlí nad rolí fotografa na místě válečného konfliktu či přírodní katastrofy a předpovídá blížící se smrt fotožurnalistiky. Oproti němu je Kubičko pesimisticky optimističtější. Reportážní fotografie podle něho nezahyne, ale fotografa neuživí.
Autorem záběru je fotograf agentury AP Burhan Ozbilici.