Tak už mám nějaký čas FOTO 31. Velmi souzním s hodnocením World Press Photo 2017 v stejnojmenném článku Petra Vilguse. Pochopitelně nutno pogratulovat Michaelu Hankemu za druhé místo v kategorii Sport. Z jeho souboru, který vznikl na turnaji mladých šachistů, je v čísle zveřejněna jedna fotografie. Šachisty máme za klidné, přemýšlivě zahloubané. Z Hankeho mladého soutěžícího přirozená emoce cáká na všechny strany. Ovšem to je emoce, řekněme, humánní. Úvodní část článku je ovšem ku WPP kritická ke kultu násilí a „akčnímu pornu“ a Petr Vilgus volá, podle mne oprávněně, po propagaci i pozitivnich stránek bytí. Velmi mne potěšilo, redakce nezveřejnila vítězný snímek, respektive zveřejnila jiný Ozbilicův snímek z oné vernisáže. Líbí se mi úvodní snímek k článku Martiny Grmolenské O jelenu, krakatici a magickém oku. Musím říci, že ostatní zveřejněné fotografie Simena Johana, o kterém Grmolenská mluví, nejsou můj šálek čaje. Zaujal mne bonmot: lenost je matkou všech nápadů a zahálka kolébkou kreativity, který použil Radek Kalhous  v rozhovoru A pak vás osloví Time,který s ním vedl Tomáš |Hlíva. Za přečtení stojí i Portrét amerického gangstera o tom, jak tohoto muže fotil Antonín Kratochvíl. Dopravní prostředek ze šlamastyky je rozhovor s Libuší Jarcovjákovou. Snad je to díky její první autorské monografii Černé roky, že se v poslední době s jejím jménem setkávám často, zatímco ještě nedávno jsem je neznal.                                                                                         To pochopitelně není vše, s čím se v posledním čísle magazínu Foto můžete setkat. Tak si ho někde prolistujte.

V devátém čísle Týdeníku Rozhlas se zamýšlí komentátor ČRo Radko Kubičko nad výsledky soutěže World Press Photo.

Respektive nad prvním místem v hlavní kategorii, které obsadil turecký fotograf Ozbilici snímkem vraha ruského velvyslance v Turecku stojícího nad obětí. Kubičko není první, kdo se zamýšlí nad etikou novinářské fotografie. Zmiňuje i další kontroverzní snímky. Fournierův snímek umírající dívěnky zavalené troskami po zemětřesní v Kolumbii a Carterův snímek podvyživeného afrického děcka, které pozoruje sup, či Hansenův snímek z pohřbu palestinského děcka. Ta vzbudila diskuzi o to větší, že pro větší efekt prošla zjevným procesem popstprodukce.

Etické dilema podobných snímků jen podtrhuje Carterova sebevražda, kterou spáchal v návaznosti na zmíněnou fotografii. Ve svých úvahách Kubičko odkazuje i na Jana Šibíka, jehož výstavu Deset let recenzuje TR o patnáct stran dále. Sám Šibík se v řadě rozhovorů zamýšlí nad rolí fotografa na místě válečného konfliktu či přírodní katastrofy a předpovídá blížící se smrt fotožurnalistiky. Oproti němu je Kubičko pesimisticky optimističtější. Reportážní fotografie podle něho nezahyne, ale fotografa neuživí.

Autorem záběru je fotograf agentury AP Burhan Ozbilici.

Tak jsem se dočkal. Přišlo mi nové Foto.

Prolistoval jsem ho, ale nemám ho dosud přečtené celé. Co mne prozatím zaujalo nejvíc, je zamyšlení Martiny Grmolenské Příběhy v kruhu. Reaguje v něm na dva rozhovory v tomto čísle otištěné. Korčovu Intenzitu bezčasí (Keiko Nomura) a své Pohádky Marty Berensové (Marta Berens). Grmolenská se zamýšlí nad naším evropským/ aristotelovským lineárním vnímáním času. Staví je do protikladu cyklického vnímání času (nejen) přírodních národů ale i našich předků. Polemizuje s zaběhlým vyprávěním příběhů ( a to i fotografických) od do. Vždyť konce příběhů v sobě skrývají začátek příběhu dalšího. Což nekončí pohádky a příběhy slovy: a žili až do smrti, nebo ale to už je jiná pohádka , milánkové. Ah, jak  mnohdy myslíme ve škatulkách. Kolikrát jsem vysvětloval lidem čínskou monádu. To že na vrcholu jednoho principu se v něm rodí jeho protiklad,a by sám z tohoto protikladu povstal. Leč aplikovat cykličnost na příběhy mne nikdy nenapadlo.

Teď jen vymyslet vhodný příběh