Tři otázky pro … Martina Votavu

F:. Myslíš, že existuje ve fotografii téma s velkým T a naopak je něco natolik obyčejné, že to nestojí za snímek?

MV – Každá cílevědomá činnost a tou fotografie bezesporu je, nutí aktéra, v tomto případě autora, aby si zodpověděl dvě základní otázky – co a jak. Co? možná je i otázka proč? – to je převážně o tématu. Jak? – to je o interpretaci záměru. Jsem přesvědčen, že každý má své téma s velkým T, je to otázkou naturelu a individuality autora. A naprosto to nemusí korespondovat s tématy které preferují jeho kolegové, galeristi, recensenti, či s tématy danými společenskou objednávkou atp. Druhá věc je jak toto T-téma autor pojme. Goethovské „Dichtung und Wahrheit“, nakolik snímek působí emotivně či informativně, jak je technicky zpracován, nakolik je originální atp. Předpokládám, že každý presentuje snímky o kterých je přesvědčen že zaujmou i bez dodatečného komentáře. V této souvislost pak často hovoříme o autorské slepotě. Autor nemá potřebný odstup a je natolik zaujat svou představou, že nechápe divákův nezájem. S tím zpravidla volba T nesouvisí.

 

F: V poslední době mimo jiné hodně fotíš graffiti v Berlíně. Proč graffiti, proč Berlín?

MV -Atmosféra jinak nesourodého a nepříliš vábného Berlína byla vždy specifická. Ost- a West-Berlin a to vše odděleno monstrózní zdí. Vypjatá atmosféra rozděleného města a najednou náhlá změna spojená s očekáváním co bude „nach der Wende“. Po pádu zdi se do Berlína nahrnuli developeři, stavební firmy a podnikatelé, ale mimo to  také mnoho mladých lidí, kteří zde hledali něco nového, neotřelého a často sami sebe. Squateři, alternativní kulturní scéna, punk, rock, hip -hop, rap, breakdance… graffiti, cut-outs, stencils, street art. Euforie, uvolnění, iluze, rozčarování, skepse. To vše v tomto pořadí a taky na přeskáčku – ale přitom život jde dál. U zbytků zdi pomalované graffiti si to vše návštěvník města uvědomí takříkajíc „naplno“. To přeci nejde nefotit.

 

F:  Máš za sebou řadu úspěchů z výstav, soutěží, nějaký kalendář. Přesto, na rozdíl od některých kolegů, necítíš jako dehonestující účast na velmi neformálních akcích jako byl Fotosalon Tolerance či Blaupunkt. Proč?

MV -Výstava fotografií v galeriích či jiných výstavních prostorách je tradičním a zavedeným způsobem presentace. Provozovatel takovéhoto zařízení má zpravidla nějakou koncepci, nebo alespoň představu co hodlá a co nebude vystavovat. Je to pochopitelné, ale nezřídka pro autory limitující. Neformální, zpravidla jednorázové akce pořádané v plenéru či opuštěných industriálních objektech mají zpravidla charakter happeningu a ponechávají zcela na autorovi čím se presentuje. Je to příležitost a příjemná změna, kterou je hřích nevyužít. Liberecká přehrada a Blaupunkt pro takovouto akci naprosto ideální.