F: Říkáš o sobě, že nejsi fotograf. Přitom fotíš kolem deseti let, vystavuješ, dokonce o některých fotografiích sám říkáš, že jsi s nimi spokojen. Tak proč ?

IB: Těch důvodů je víc. Ale snad dva jsou hlavní. Když člověk nějaký čas fotí, něco se mu prostě povést musí. To ale není důvod hned propadnout pocitu, že mám řidičák na zeměkouli. Jsem samouk a znám své mezery v teorii a technice fotografického procesu. Třeba neumím promýšlet snímek dopředu. Ve své profesi i mimoprofesních aktivitách hodně dám na intuici. Jdu někde s aparátem, vidím cosi, co mne zaujme, tak fotím. Respektive teď vzniká první soubor, řekněme, inscenovaných fotografií. Jestli se podaří, je ve hvězdách. Druhý důvod je v tom, že rád jdu svojí cestou. Dnes každý, kdo má aparát a udělá tři snímky, si na facebook dává Phoptographer, umělec a podobně. Necítím se na to, abych se rovnal s Koudelkou, Hankem, Cudlínem, Šibíkem nebo i řadou libereckých fotografů, kterých si vážím. No a zařadit se do množiny tvůrců srágor, kteří sami sebe považují za mistry fotografie se mi taky nechce.                      

F: V poslední době začínáš používat černobílou fotografii. Jsi syt barvy?

IB: Ale vůbec ne. A už vůbec v tom není snaha: je to blbé, tak to dám do černobílého formátu a je z toho umění.Možná to není dobře, ale fotím primárně v barvě. Pak teprve zvažuji, co nechám barevné a co ne. Konečně jsem se odhodlal užívat RAW, takže ten převod je k snímkům šetrnější, než JPG. První velký černobílý soubor vznikl loni, když mi parta ochotníků umožnila, abych byl na zkouškách a objektivem zaznamenal zrod jejich představení. To byla zajímavá, i když docela náročná práce. Ve výsledku jsem cítil barvu u dokumentu jako rušivý element. Naopak z třítýdenní cesty Finskem většina snímků zůstala v barvě a pouze to, co by se dalo s jistou dávnou odvahy označit jako streetfoto, je černobílé. Miluji poutě, jarmarky, cirkus. K tomu určitá barevnost, až kýčovitá pestrost, patří. Takže i když z takových akcí mám snímky, které by šlo řadit mezi street, zvažuji co odbarvit a čemu barvu ponechat.

F:Změnil se ti pohled na fotografii za ta léta, co se jí věnuješ?

IB: Pochopitelně. Jako konzumentovi fotografie se mi spíš pouze rozšířil obzor. Příkladně se mi pořád líbí Migrant mother Dorotei Lange. Ale protože jsem dozvěděl něco víc o projektu FSA, který probíhal v USA v letech 1935-43, objevil jsem snímky Arthura Rothsteina, Jacka Delanoa nebo Roye Strykera a dalších z tohoto projektu, které jsou pro mne stejně působivé. Pokud bych měl odpovědět jako ten, který fotí, pak ta změna je výraznější. Předně jsem pochopil, že vnímání fotografie je velice individuální. Mnohdy je na výstavě jako např Prague Photo ceněn snímek, který by v běžném fotoklubu třeba vůbec neprošel. Některá pravidla či dogmata fotografické teorie dnes jakoby ustupovala do pozadí. Pak jsem pochopil, že věčný spor mezi technickou dokonalostí a výpovědní hodnotou fotky jde po sinusoidě. Jednou je upřednostňováno to, podruhé ono. Těch změn ve vnímání média fotografie je víc. Výsledek je ale povzbuzující. Míň se za své snímky stydím.