Tak jsem se dočkal. Přišlo mi nové Foto.

Prolistoval jsem ho, ale nemám ho dosud přečtené celé. Co mne prozatím zaujalo nejvíc, je zamyšlení Martiny Grmolenské Příběhy v kruhu. Reaguje v něm na dva rozhovory v tomto čísle otištěné. Korčovu Intenzitu bezčasí (Keiko Nomura) a své Pohádky Marty Berensové (Marta Berens). Grmolenská se zamýšlí nad naším evropským/ aristotelovským lineárním vnímáním času. Staví je do protikladu cyklického vnímání času (nejen) přírodních národů ale i našich předků. Polemizuje s zaběhlým vyprávěním příběhů ( a to i fotografických) od do. Vždyť konce příběhů v sobě skrývají začátek příběhu dalšího. Což nekončí pohádky a příběhy slovy: a žili až do smrti, nebo ale to už je jiná pohádka , milánkové. Ah, jak  mnohdy myslíme ve škatulkách. Kolikrát jsem vysvětloval lidem čínskou monádu. To že na vrcholu jednoho principu se v něm rodí jeho protiklad,a by sám z tohoto protikladu povstal. Leč aplikovat cykličnost na příběhy mne nikdy nenapadlo.

Teď jen vymyslet vhodný příběh